Buď hodná!

Proč chce člověk vždycky to, co nemůže mít? Dává cit tomu, kdo jej nikdy neopětuje? Důvěřuje někomu, kdo nevěří ani sám sobě. Obětuje se zbytečně pro toho, komu je lhostejný, nebo ho jen vyžívá pro své ego.

Rozdává ze svých pokladů, které ten druhý proměňuje v prach.

Proč vlastně?

Jednoho dne tu  falešnou hru hodného člověka prokoukne. Naprostá důvěra je vždycky slepá. Důvěřuj, prověřuj. Dávat cit tomu, kdo jej neopětuje, je vlastně ztráta energie. A tu potřebuje především pro sebe. Obětavost pro druhé se nám daří jen do té  míry, dokud neuvidím, že je to někdy pohodlnější, než něco ze svým životem skutečně udělat . Být alespoň užitečný.

Budu ale šťastný?

Život je tvorba, naše. Koho vinit za následky? Vždyť se dají očekávat.

Tak jednoho dne usedneme  ke stolu a provedeme  osobní inventuru.  V citech, věcech, co bylo dlouho v temnotě, vyneseme konečně na světlo.  Ta úleva.

Ode dneška k sobě i druhým upřímnější. Nenechat se ovlivňovat cestami jiných světů. Ode dneška žít jenom svůj život.

Život prý nezačíná jen okamžikem našeho narození, ale teprve v momentě, když si ho začneme skutečně vážit.

Co myslíte?