Jdi dál

Dá se pohřbít smutek? Nelze ho utopit v alkoholu. To spíše alkohol zničí nás. Tak jak z něj ven? Z toho pohodlného světa jistot a bezpečí?

Je to zvláštní, že? Z jakéhosi hodně veselého světa, když už je vše za námi a máme chuť začít znovu, se najednou objeví…

Je tu v celé své parádě a roztáčí negativní kolo nanovo.

„Všímej si mne“, volá. „Přišel jsem ti něco říct.

I já patřím k tobě, koukni, čemu jsi ve svém životě ještě nedal lásku a pozornost.

Smutek je hluboký, radost je mělká. Dovedu tě dál, než radostná chvilka.

„Podívej se na mne. Jak ti připadám, čím jsem pro tebe?"

„Cítím tě jako kámen, jsi jako z betonu. Myslím, že je to moje dno.

Sice prý neexistuje, ale tentokrát ho vidím. Mohl bych se tedy odrazit?

Za chvíli se dno ztrácí a já tě vnímám jako pouta, kterými jsem se kdysi svázal.  Jako vzorec myšlení, který mne k tomu dnu stahuje."

„Výborně. Proto jsem tady. Takže mne vnímáš celou svou bytostí a už neutíkáš. Víš, že není kam.

Projdi bolestným údolím. Je to jen část tvé cesty. Jednou za ni budeš vděčný. Co bolí, to přebolí, znáš tu písničku, ne?

Jsem tvůj smutek, ale jsem jemný…  A hádej, proč tu teď s tebou sedím?

Protože máš strach odejít ze své zóny pohodlí a růst.

Dám ti radu na cestu.

Nauč se žít sám.

Dělej to, z čeho máš strach.

Projdi tím, čím jsi ještě neprošel.

Čekám na tebe za bránou, jsem tvé nové vědomí.

Čekám na ty, co se nebojí."