Bláznivá romance

Žil jsem jen pro Ego. Svůj roztrhaný sešit písniček jsem schoval pod postel a nahradil jej novým super deníkem. Dal jsem úplatek, abych mohl získat byt a v něm pohodlně žít. Faktem je, že původní byt jsem nechal bývalce s dcerou.

Stal jsem se nástrojem manipulační hry, jak jsem později pochopil...

Jsem obchodník, i když mám vystudovanou konzervatoř. Zaměstnavatel mi proplácel cestovné a já si místo jídla kupoval drahý alkohol. Jsem tak zaměstnaný!  Musím si přece něco užít! 

Na práci jsem měl takovou formulku – Rychle do toho, rychle od toho. Nevěděl jsem, že práce může být také zábavou.

Po večerech jsem hrál v kapele. Dřív jsem hrál jazz. Jsem sluneční znamení a mám oheň v krvi.  Ale jistota je jista.  Dalo by se tím dneska uživit?

Mám šikovné ruce, nikdy nejsem bez práce.  Ale ve skrytu duše vím, že živořím. Jsem perfekcionista a mou sestrou je nejistota. Tak nosím masku, aby mne druzí nepoznali. Snažím se ze všech sil pomáhat druhým, aby mne měli rádi. Sám sebe příliš nemiluji. Ale druhé rozmazluji, vím, že jsou pak na mne závislí, potřebují mne. To mi dělá dobře. Cítím se užitečný. Ale faktem zůstává, že prázdný. Moje duše zůstává nenaplněná. Někde v hloubi srdce to cítím, někdy mne přepadá obrovský smutek. Snažím se utéci sám před sebou a tak dlouho pracuji a vymýšlím si různé únikové aktivity.  Sám sobě přítelem, čtu někde článek v novinách. Panebože, co jsem kdy skutečné udělal jenom pro sebe?  Stále je tu slůvko musím. Pro něj, pro ni,  pro ostatní.

Teď vidím, že to bylo pohodlné, chtít nalézat štěstí u jiných. Nechtěl jsem vidět pravdu. Cítil jsem se využívaný, když jsem se vzdal sebe pro druhé. Ríkali, že mne mají rádi a rádi mne vidí. Ale nebylo to tak, každou chvíli mne někdo hluboce zranil, věřil jsem a věřit přestával. Slovo zrada bylo jako nůž. Už jsem nechtěl  zažívat další bolest. Uzavřel jsem se. Totální izolace, v bezpečném přístavu osamělosti.  Říkal jsem, že jsem teď šťastný, ale nebyla to pravda. Trpěl jsem depresemi a netušil proč. Mezitím jsem se vášnivě zamiloval. To mi zlomilo srdce. Nechtěl jsem být už více tak zraněn. Tak jsem zatvrdil své srdce.

Jednou jsme hráli s kapelou na vernisáži. Přišla ke mně jedna hezká žena a  ptala se, jestli s námi může vystupovat. Nebyl jsem šéfem kapely, ale říkám – umělci si mají pomáhat… Říkala, že byla dlouho mimo svět a chce se vrátit.

Nakonec ke spolupráci nedošlo, ale já ji pozval na skleničku. Na třetí schůzce mne pohladila a já zatoužil po ženě. Dobře věděla, co mi dělá dobře. Tyhle doteky mi vždycky  chyběly a teď, když jsem sám … Bože, kdo by odolal pokušení krásné dlouhovlásky. Byla milá, ale nezamiloval jsem se do ní. Ale ona nakonec do mne. Neměla dlouho muže a myslím, že jí chybělo pohlazení. Říkala, že je nedomazlená. Pohladil jsem ji a tak nad ní získal moc. Vzal jsem ji do náruče, napustil vodu do vany, zapálil svíčky. Cítila se jako v nebi. Vypadala šťastně. Jenže štěstí se ukrást nedá. Člověk musí být zodpovědný. Věděl jsem, že ji vlastně nechci, nerozuměl jsem jí. Byla úplně jiná, než já. Měl jsem  pocit, že žije ve vysněném světě a realita jí uniká.

Časem si ji ale vytvořila. Vlastní život, bože, jak já jí záviděl…. Dokázala zhmotnit svoje sny!  Po letech přijela v novém voze,  zářila štěstím z vlastní práce a v novém vztahu našla konečně zázemí.  Byla jiná. A já si uvědomil, že jsem ve snech žil já. Nechápal jsem abstraktní myšlení, umění, které vytvářela jsem vůbec nerozuměl. Já byl přece realista.  Přemýšlel jsem, co mi ta žena měla dát do života, víte jakou lekci. A pak jsem na to přišel. Přesto že přišla tenkrát v černé barvě a já přijel v bílém voze, ona byla Anděl. Mluvila jazykem, kterému jsem nerozuměl, ale když jsem tu ženu měl v náručí, cítil jsem absolutní blaženost.

Nerozuměl jsem jí, protože jsem ani nechtěl.  Byl jsem příliš povrchní, abych uviděl tu Lásku, která ke mně přicházela. Věděl jsem, že u mne nebude na dlouho. Snad i ona prošla vedle mne svým posledním stínem…