Tátové na nebi

Přicházím s dobrou zprávou, chrání nás. Tak moc, jak jen dokážou. Obejmout, pohladit a zašeptat do ouška, neboj se, jsem stále s tebou.

Píšu Ti do nebe, tati. Jen proto, že na Tvou dlaň nezapomínám. Ani jako malá slečna, ani jako dospělá.

Pořád ji cítím a ctím.

Když jsme se naposledy loučili, řekla jsem: „Dobře to dopadne, neboj“.

A doufám, že fakt dopadlo.

Překvapilo mne, jak jsi mne navštívil ve snu a zeptal ses, jestli jsem šťastná?

Takže ti na mně ještě pořád záleží. To je dobře. Tátové milují své děti víc, než sami sebe.

Tys takový byl. Samá dobrota a ani jsi to nepovažoval za oběť, všechny ty starosti.

Dělal jsi to rád, já vím. Rodina pro tebe byla vším.  Dneska nám tvá dlaň moc chybí.

Jinak ničeho nelituji.  Jen té poslední jízdy z nemocnice, že jsem nejela s tebou. To mne dodnes mrzí.

To jediné. Mohlo by mne mrzet možná více věcí, ale víš, jak znám svou povahu, stejně bych se zachovala jako tenkrát. S tím se nedá nic dělat, snad jen odpustit.

Mám mít výčitky, že jsem kdysi jela za přítelem, místo za tebou?  Řekla jsem ti vůbec o něm? I on už je dneska minulostí.

Ale víš co? Toho vztahu taky vůbec nelituji, protože mi hodně dal a nebyla jsem na chvíli tak ztracená, jak jsem si připadala. Líbal mne do vlasů a celé hodiny jsme si povídali.  Taky psal filosofii, měl můj obdiv. Byl chytrý, vášnivý i něžný.  Byl milý a měla jsem k němu zvláštní vztah. Prožívali jsme podobné příběhy a měli oba dva pocit, že si rozumíme. Tak moc, že abychom se mohli dál posunout, museli jsme se rozejít. A jít každý svou cestou.

A dnes opět stojím na rozcestí. Už se nesmím ohlédnout.

Tati, já ti slibuji, že budu šťastná. Jen potřebuji ještě trošku času, dát si život zase do pořádku a vrátit se k tomu dobrému, co v sobě mám.

Přijít na to, co bude pro mne teď nejlepší.

To musí přece vědět nejlíp každý sám.

A já už to asi vím, už k tomu dospívám.

Prostě se rozhodnout jít o dům dál.