Zahrada snů

Nevím, komu patřila. Kouzelná zahrada, magické místo pro duši. Nemohla jsem z ní spustit oči. Něco mne k ní neuvěřitelně přitahovalo. Stála jsem jako omámená a nechtěla odejít.

Náhle jsem spatřila malou holčičku.

Tam se nemůže. Tam mohou jen bohové, špitla a jak se objevila, zase  zmizela....

Co měla ta zahrada, co jiné nemají?

Byla vytvořena s láskou? Dokonalá symbióza rostlin. Cítila jsem  divokost, přiliv energie. Ve vzduchu bylo vážně něco magického.

Byla docela maličká.

Na pozemku jen velmi milý altánek, spousta kytek, cestičky, keře. Nespoutaná příroda.

Jezírko, nad kterým kralovala smuteční vrba. Jako nádherná bytost. 

Tam se nemůže, tam mohou jen bohové, slyším ještě malou holčičku.

Měla pravdu. Jakoby z té zahrady něco vyzařovalo, co vás donutilo se zastavit a jen tiše být. 

Nemohli jste se vynadívat, jen pozorovat bez dechu tu opojnou krásu. 

Chodívala jsem tam často nabrat energii a doslova se oblažit něčím, tak líbezně příjemným.

Jednoho dne se však k mému úžasu , všechno tohle kouzlo ze zahrady  vytratilo.

Jak je to možné? 

Smuteční vrba tu nebyla a s ní všechna ta energie. Jakoby opravdu byla něčím víc, jakoby spojovala celou tu zahradu, něčím výjimečným. Bylo to všechno v dokonalé harmonii. 

Jezírko posmutnělo a altánek osaměl.

Už jsem sem nikdy více nešla.

V mém srdci však zahrada zůstává dál.