Lásko, promiň

Musel jsem ti ublížit, abys věděla, jak moc ubližuješ sama sobě. Musel jsem ti ublížit, abys příště byla moudřejší. Musel jsem přetrpět, jak ode mne odcházíš. Protože i já tě potřeboval. Jen ty víš, jak moc. 

Je zvláštní, jak si vybíráme stále stejné typy partnerů. Šíleně se zamilováváme a pak trpíme. Začne to brzy, jenže v počáteční euforii si toho ani nevšimneme...

Na počátku je tak velká přitažlivost, že se ptáme, kde se vzala, je to silnější než my. Užíváme si to. Je to opojné. Toužíme jen tak být, nic neřešit. Vznášet se na obláčku.  Cítit se v bezpečí.

 Hledáme takovou lásku, která nám v dětství možná chyběla. Čím víc nám scházela, tím větší touhu po ní neustále máme. 

Čím měně milujeme sami sebe, tím více toužíme být milováni. Tím více se zamilováváme. 

A teď se nám splnil sen! Máme ji. Držíme ji v náručí, ani nedýcháme. Je tady a bude navždy... 

Díval jsem se na tebe a cítil, že mne brzy opustíš. 

Možná, že to tak mělo být.

Byl jsem tvým snem, tvou touhou, nadějí. 

Láskou, jež nešla uchopit. 

Bolestí, co měla tě probudit.