Naboso

Večerní procházka, letní podvečer. Co na ní může být tak vzrušujícího? Nestačila jsem se divit. Díky tomu, že jsem byla donucena zout sandálky, objevila jsem na zpáteční cestě domů, úplně nový vesmír...

Miluji chození v trávě. Ale jít několik kilometrů pěšky bosa, po chodnících, silnici, v lese i stráni, to je neskutečný zážitek. 

Byla to velká úleva, zout botky, co tlačí. Ale teplá dlažba, orosená tráva a posléze déšť, to všechno bylo jako znovuzrození. 

Zaujaly mne různé druhy cest, kamínků a trávy, jak rozmanité pocity člověk může mít a zažít přírodní masáž chodidel. Jak se aktivuje tělo, jak se probouzejí smysly, jak vnímání funguje naplno. 

Dokonalý prožitek, který toužíte zase někdy zopakovat...

Bylo to pro mne tak fascinující, až návykové, že jsem se na jednu z těch silnic, kde byly kamínky tak akorát, musela ještě vrátit. Větší kameny už bolely, ale jedna z cest byla jako na míru. Pocitů, kterých jsem se nemohla nabažit. 

Tam a zase zpět, ještě pár kroků, cítíte naprosto každou buňku svých nohou a nevyslovitelné štěstí. Jste doma. Stojíte na vlastních nohou, dokonale uzemnění vnímáte konečně po dlouhé době plně sami sebe.

Jak prosté. Vrátit se ke své podstatě, vnímání, pozornosti. Skrze tělo, skrze cítění. Najednou jste to přesně vy, žádná cizinka, jak se někdy, vlivem okolností cítíte. 

A nejsou tu žádní diváci, žádné divadlo, žádné kulisy. 

A přece to nejkrásnější - naplno prožitá chvíle, přeci.