Jak nás klame mysl

Skvěle. Ani si toho nevšimneme.  Vše, co vymyslí, považuje za pravdu. Jenže?  Jsou to někdy pěkné nesmysly.

Můžeme to pojmout legračně. Představte si kočku. Jak pobíhá po bytě, najednou se dostane do sítě. Staré síťovky. V panice se jí snaží strhnout, ale nejde to, zamotá se ještě více. Funguje pudově, dostala strach. Tím, jak se moc snaží dostat ven, strhává na sebe další předměty. Jeden z nich na ni opravdu spadne a je v úplné tmě. Nemůže ven. Myslí si, že je to její konec.  

Naše mysl funguje stejně. Jenže v hraničních situacích funguje iracionálně. Vypne. 

Jiný případ. Kočka běží, za ní vlaje igelitový pytlík, nabrala ho cestou. Utíká víc a víc, myslí si, že ji někdo honí. Pytlík se nafukuje a vypadá opravdu hrozivě. Kočka běží jako o život...

Vypadá to komicky, že? Začínáme chápat, co znamená, že se jednoho dne zasmějeme všem svým strašákům. 

 Lekáme se vlastního stínu. Co si myslíme? Co si představujeme? Co máme v podvědomí a nic o tom nevíme? 

Představuji si podvědomí něco jako starou půdu, kam ukrýváme věci, které nechceme, které se nám už nehodí. Ale stále je skladujeme. Kdyby někdy... Každý rok je pokryje větší vrstva prachu. Jednoho dne už ty věci ani nepoznáváme. Vlastně ani nevíme, že je máme. Ale někde v podvědomí, nám stále berou energii. A jak je obestřely pavučiny, vypadají opravdu strašidelně.

Občas si vzpomeneme. Měli bychom vyklidit tu půdu. 

Půdu, hlavu, náš život. Všechno pěkně po pořádku!

Zastavte se. Zamyslete se. Jak to udělat, aby vám to všechno přinášelo potěšení? 

Dosud tu byl jen strach. Nejdřív malý, pak větší, pak vás už docela hezky ovládal. 

Proč? 

Zeptali jste se svého strachu? Pravděpodobně by vám odpověděl. 

Musel jsem se zvětšit, aby sis mne všiml. 

Něco, ve svém životě přehlížíš. Už jsi na půdě rozsvítil? 

Ne, tolik se bojíš, co tam najdeš, že jdeš raději opatrně po tmě, ať to nevidíš. A někdy dokonce s lahví rumu, ať to hlavně necítíš.

Napadá mne, že tak nějak se člověk dostává k neuróze. Ta je jen zástěrka mnohem hlubších pocitů, které před sebou a světem ukrýváme. 

Jenže to nevíme. Máme to v nevědomí. 

Čeho se vlastně tolik bojíme? 

Kdy to procítíme, kdy to pochopíme? 

P r o h l é d n u t í   :

V klidu se posaď, promluv sám se sebou. 

Pohlédni do očí, rozluč se s představou. 

S tou, kterou nebyla, s tou, co klam stvořila. 

Na závěr jednu vtipnou historku. Nedávno jsem šla na finální návštěvu zubaře. Ani nevím, proč mne napadlo, ochutnat ty lepivé bonbóny. A najednou - křup! Děs v očích, že vše začne nanovo. V ruce držím část zubu a je tak identická s těmi minulými. 

Stejně mám já ale smůlu. Nikdy není konec. Samozřejmě do rána byl strach ještě větší, neboť jsem  v zubním zrcátku našla další nesrovnalosti. 

"V pohodě": uklidnil mne zubař  Žádný deficit!

?????????????

Přece není možné, VIP zubař a nic nenašel? 

Strach mne neopouštěl. Mysl věděla "své".

Přijdu domů a hned se běžím podívat celé věci "na zoubek." 

Kousnu do něj a  problém se rozplynul v sladké NIC. Začnu se smát!

Tak vážně - kdyby všechny problémy světa náhle skončili zrovna tak!