Jak přežít rozchod aneb moře plné ryb

Rozchod je pouze začátek naší emoční zkoušky. Nebývá zrovna jednoduchá. Otevírají se stará zranění, vidíme náhle docela jasně, kde jsme se ještě neodpoutali od minulosti, která nám bránila se více otevřít. 

Co nám tato situace přišla říct? 

Je zvláštní, že nemíváme často ještě v srdci ukončené předchozí vztahy a už se zase pouštíme do dalších dobrodružství. Partneři bývají emočně nedostupní, jejich energie pobývá většinu času v minulosti. 

Ze svých dalších partnerů si udělají tzv. převozníky. Mají je převézt ze vztahu do vztahu. Ti za to pak zaplatí většinou zlomeným srdcem. 

 Ale to je už na každém, co se svým životem zamýšlí a jak je vůbec zralý pro vztah jako takový. V opravdovém vztahu je potřebná vysoká míra odpovědnosti a duševních schopností. Je pohodlnější utéct a schovat se, místo aby se řešily problémy tam, kde vznikly.  Samozřejmě u sebe. (Nebo místo toho hledat další náplast na nezhojenou ránu.)

Někdy nám osud vztahy přeruší, to když nám nadělí důležitou lekci, která nás má jenom posunout dál a s vážným vztahem v podstatě nesouvisí. Není v naší moci, jak dlouho bude trvat. Přesto jsou taková setkání nanejvýš důležitá, neboť nám posílají do cesty stínového partnera, který nám nastaví pravdivé zrcadlo, ať se nám to líbí, nebo ne. 

Z takových vztahů odcházíme většinou rozbití a musíme se zase dát dohromady. Vyžaduje to čas a trpělivost. 

Odpoutání bolí, tomu se nevyhneme. Záleží na nás, jak moc jsme byli na druhém závislí. Byli jsme si, po celou dobu, vším. Mohlo se nám zdát, že nám partner dává něco, co už nikde jinde nebude, ale nebojte - nebe je plné hvězd a moře plné ryb. 

Můžete mít partnerů přece, kolik jen chcete. Tuhletu větu jsem dnes četla na internetu a docela mne pobavilo, že jsme jen rybky v moři. 

Až budeme jednou pro někoho štiky, nebo sumci, bude líp. 

(Ve skutečnosti je to ale trochu jinak, přitahujeme partnery na základě našeho vnitřního vyzařování, partner je naším zrcadlem, dokonalým učitelem).

S čím po rozchodu zápasíme? 

S vlastní nedostatečností, cítíme prohru a zvláštní nejistotu, že nejsme tím, kým bychom měli být. 

Pokud možno, takhle nepřemýšlejte, budete se zbytečně snižovat ve vašich očích. No, pravda je, že zlobě se také nevyhnete, je součástí procesu. Na začátku bylo popření, to se ještě chceme vrátit zpět. Vracejí nás hezké vzpomínky. Pak si uvědomíme situaci, prožíváme strach ze ztráty, bojíme se, jak moc nás opuštění bude bolet. Zažíváme smutek a prázdnotu. Hluboké, nepříjemné ticho. Na léčení emocí si dejte čas, nespěchejte na sebe. Máte v sobě spoustu pocitů, které jsou ještě bůhvíjak staré a nynější odloučení je znovu otevřelo. 

Někdy se spustí lavina emocí, které vůbec netušíme, že léta nosíme v sobě zavřené a že jsme o nich ani nevěděli. Jsou velmi bolestné a hluboké. Pokud se tak stane, pomůže terapeut, nejvíc vaše něha a soucítění k sobě samému. Možná že právě v tomto životním zlomu si uvědomíme, jak moc se potřebujeme zabalit do ticha sebelásky. A vyléčit jednou provždy dávná zranění. Je na nás, jak dlouho to potrvá, ale je důležité tím projít a nezamrznout třeba v hněvu. Jinak bychom si to nesli v sobě dál jako zátěž. Právě nyní máme jedinečnou příležitost k znovuprožití, které osvobozuje. 

 Vzdálenost fyzická není totéž, co vzdálenost citová. Jak se pustit?

Máme-li pocit ublížení, je nutný akt odpuštění. Pocit křivdy nás nebezpečně připoutává. To bychom měli vědět. 

To stejné prožívá i druhá strana, třebaže nás třeba opustila ona. Možná si ale neuvědomujete, že vy jste ji v mysli a možná i fyzicky, opustili už dávno předtím.  Zkuste si vzpomenout, bývá to tak. 

Odpuštění věnujete především sami sobě, to vám ten divný pocit ubližuje, to vám nedá spát. 

Jednou jsem někde napsala, od-pustit znamená rozloučit se. Dokud se člověku hluboce neuleví, ještě se neodpoutal. Jste připraveni jít v životě dál?  

Pro dokončení celého procesu je nutno v konečné fázi propustit veškerou bolest a smutek.  Přerušení emočního pouta je nanejvýš důležité, neboť vám i po rozchodu neustále bere energii. Tu máte věnovat sobě, vlastnímu rozvoji. 

Cílem veškerých zdravých vztahů je osobní růst, závislé vztahy nejsou založeny na lásce, jen na potřebě lpění a chtění, bolestné potřebě citové náklonnosti, kterou si partneři nedokáží doplnit sami. Dlouhodobě takto žádný vztah nepřežije. 

Dospělý, emočně zralý člověk ví, že je odpovědný za své pocity, učí se milovat sám sebe a nečiní partnera závislým. Pokud se vyléčí ze závislostí, rozchod už neprožívá tak dramaticky, neboť stojí pevně na vlastních nohou. 

Proto každá bolestná lekce, která nás přerodí, mění kompletně naše původní nastavení a osvobozuje naši duši. 

Možná to bude u každého jinak, ale žádný posun u vás, pak ani žádný posun ve vašich vztazích. A určitě chcete, aby ten další byl lepší, vždyť vás na to celou dobu, ten minulý připravoval. 

Tak mu poděkujte a běžte dál s pozitivním pocitem, že ten druhý za nic nemůže, ani vy ne. To vesmír vám do cesty poslal člověka, toho nejlepšího, pro váš růst. 

Vyrostli jste, pochopili jste? Odpustili jste? 

Někdy to nejde hned, odpuštění má mnoho vrstev. Myslíme si, už jsme to vyřešili.  Zdá se, že už jsme se citově odpoutali. A pak se nám to jako vlna vrátí zpět, když to nejméně čekáme.

Stačí zaslechnout nějakou písničku, číst knížku, či se dívat na film, který vám okamžitě připomene  společné chvíle. Někdy s vámi partner řeší tak hluboké věci, že vám ho připomíná ještě dlouho skoro všechno. 

Má tohle období nějaký skrytý význam?

Každou bolestí jsme silnější, každou ztrátou, roste naše duše. 

Každý rozchod nás vrací zpátky k sobě.

Buďte na sebe hodní, mějte se rádi a buďte otevřeni novým příležitostem. 

Jakže jsem dneska četla tu větu?  Moře je plné ryb. 

Tak si připravte sítě, než zase vyrazíte, ale opatrně. Věřte, že bude líp.