O nespoutané vlčici

V šumavských lesích žila velmi odvážná vlčice. Její divoká povaha brala všem zvířatům dech. Její ladné pohyby a běh vábily ty nejsilnější vlky z okolí. Tajemná vlčice byla záhadou všech. 

Jeden rok, to napadlo zrovna spoustu sněhu, byla vlčice velmi vyhladovělá. Šla úplně pomalu. Přemýšlela, kde najde svou potravu. Najednou jí něco napadlo. Vyběhla ven z lesa a utíkala do vesnice, kde by přece jenom mohla najít pomoc. Jenže lidé se před ní měli na pozoru a tak stále nenacházela podporu, o kterou velmi prosebně žádala. Její vytí bylo slyšet na míle daleko. Její pláč však nechal místní obyvatele zcela v klidu. Kdoví, jestli nemá vzteklinu, neměli bychom zavolat hajného? Radili se vystrašení lidé, když ji zahlédli. 

V domku u rybníka bydlela místní šamanka. Ne, ta se vlčice nezalekla. Když ji uviděla, srdce jí poskočilo radostí. Konečně, tak dlouho jsem na tebe čekala. Vyběhla do sněhu a dala jí potravu, kterou měla zrovna po ruce. Hladová vlčice pociťovala, jak se jí vrací síla. Byla šťastná, našla domov a bezpečí. Cítila, že jí žena nějak víc rozumí, než ostatní. Ty dvě si byly něčím velmi podobné. Nakonec se jí u ženy tak zalíbilo, že se rozhodla, že u ní chvíli pobude. Šamanka nic nenamítala. Trpělivě ji každý den krmila a připravila jí i doupě, kde mohla nerušeně spát. Brzy se nesmírně spřátelily. Pojila je jakási hluboká moudrost a zdálo se, jakoby oči vlčice i ženy z vesnice vyzařovaly zvláštní sílu. Ostatním obyvatelům se to moc nezdálo, ale znali tu podivnou ženu už dlouho a věděli, že není nebezpečná, spíše byla užitečná svými radami a vařením bylinných lektvarů, které často místním velmi pomohly. 

Kdo ví, jestli to vůbec byla vlčice, řekl jeden z nich. Možná jen vlčák, ani jsme si nevšimli, tvrdil místní farář. A tak to všichni nechali být. 

Tajemná žena však věděla své. Dávno se, se svou novou přítelkyní sžila. Vlčice porozuměla více lidem a šamanka, více vlčím zvyklostem. 

Jednoho dne se vlčice zadívala usměvavé družce do tváře a pravila. 

Jsi dost silná na to, abys mne už nepotřebovala. Má nespoutaná ženo, řekly jsme si už všechno. 

Zasvětila jsem tě do svých kouzel a tys mi na oplátku vyprávěla, jeden velmi osobitý lidský příběh. 

Bude už jen na tobě, jak si teď povedeš beze mne. 

Odcházíš? Rozplakala se, teď už odvážná přítelkyně moudré vlčice. 

Ano, je čas. A její oči se také zaleskly. 

Bude se mi stýskat, neskrývala dojetí žena. 

Mně možná ještě víc, pocítila ten nejhlubší smutek vlčice. 

Ještě naposledy se jí zadívala do očí a šamanka náhle prohlédla. 

Uviděla svůj život ve všech souvislostech a pocítila prazvláštní klid.  

Děkuji ti za všechen tvůj čas, který jsi mi věnovala, dotkla ses mých ran, dokázala je obvázat svojí nezměrnou trpělivostí a láskou. Jsem ti opravdu velice vděčná, hrdá bojovnice. 

Neděkuj, drahá, to já k tobě přišla úplně vyčerpaná, ty jediná jsi mi poskytla potravu a příbytek. A nic jsi za to nežádala. Věděla jsem, že máš dobré srdce a chtěla jsem ti také pomoci, jak nejlépe umím. 

Mou přítomností jsi zesílila a zkrásněla. Zůstaň jen taková, jaká jsi. 

Po těchto slovech se vlčice rozloučila a ladně rozběhla směrem ke svému domovu. 

Ještě dlouho se z lesů ozývalo vytí, které upřímně děkovalo nebesům. 

Šamanka je od té doby jako vyměněná, dokonce rozšířila svůj okruh posluchačů, aby mohla svůj příběh vyprávět ještě mnohem opravdověji. 

Na svou vlčici nikdy nezapomene a vlčice odraz její dobroty navždy ponese ve své duši.