Muž od ledové hory I.

Jednoho dne, na cestách, jsem zabloudil v sněhové vánici. Auto vypovědělo službu. Byla skoro půlnoc. Když už jsem si myslel, že přenocuji v autě, zahlédl jsem světlo. 

V tento čas  bych nikoho nečekal. O to milejší bylo přivítání. Vypadalo to, jakoby mi někdo šel naproti. 

Slyšel jsem vás, tak jsem se šel podívat. 

Uviděl jsem středně vysokou postavu a zacítil velmi příjemný hlas.

To není možné, pomyslím si, vždyť jsem byl poměrně daleko. 

Lidé nemají ke slyšení jenom uši, zasmál se muž a v jeho pohledu zářil jas.

Mám rád hluboké oči. Nechal jsem se unést. Neskrýval jsem sympatie. Ani nevím jak, najednou jsem seděl u stolu s teplou polévkou a pomáhal přikládat do kamen.

Co vás ke mne přivádí? 

Zabloudil jsem a ještě ke všemu mám poruchu na autě a ani nevím, zda je tu signál, abych si přivolal pomoc. 

V těchto končinách? Nikdy jsem telefon nevlastnil. Cítím jiná spojení. 

Myslel jsem si to, muž byl stejně tajemný, jako jeho příbytek, který si postavil holýma rukama.

Proč jsi přijel? Nevadí ti, že ti tykám, viď? Stále neodbytně vyzvídal můj nový společník. 

Chtěl jsem být chvíli sám a nabrat novou sílu na další cestu, prozradil jsem a mrkl na znamení, že asi bude vědět, co tím myslím. 

Vím o tobě, chlapče, už delší čas. Zjevuješ si mi ve snech. Věděl jsem to, hned jak jsem tě zahlédl. A položil mi ruku na rameno. Z jeho dlaně šlo zvláštní teplo, šířilo se po celém těle. Bylo klidné a mělo zvláštní sílu. Měl jsem chuť se položit na kožešiny na zemi. 

Klidně si lehni, pokynul mi, skoro přítel a podal šípkový čaj. Vidím, že jsi unavený. Přinesl i deku. 

Okamžitě jsem usnul. 

Ve spánku se mi zjevila žena se závojem. Tak jsi tady, už byl nejvyšší čas. Musíš se probudit, Petře. 

Tvůj život za nic nestojí, přitom máš úkol, který jsi povinen splnit.  Pohladila ho po tváři a zase zmizela. 

Prudce jsem sebou trhl, překvapilo mne to. 

Co se děje, zeptal se muž vlídně. Viděl jsi ji? Přišla za tebou? Za mnou chodí neustále, je to má průvodkyně. 

Kde to jsem? Chtělo se mi zavolat, ale nemohl jsem vydat ani hlásku. Ne, nebyl to strach z neznáma, spíše zvědavost, co mne čeká.

PS: 

Pokračování příště...