Dědova výchova

Vzala jsem si tatínka k sobě, maminka nedávno odešla. Bylo jasné, že u mne má táta všechno, co si bude přát. Jsem šťastná za každý den, který je s námi. 

Odmalička jsme byli s tatínkem nerozluční parťáci. A pouto je čím dál silnější. Dneska dovedu ocenit věci, které jsem jako dítě vnímala spíše pošetile. Opravdu si vážím každé chvíle.

Děda je tmel naší rodiny. Neuvěřitelně pozitivně ovlivňuje mého syna. Jeden čas to  s ním v pubertě nebylo zrovna lehké, ale teď? Změnil se jako mávnutím kouzelného proutku, až se mi to kolikrát nechce věřit. 

Dědeček vyrábí odjakživa hudební nástroje a syn je muzikant, tak si spolu notují. Mám  z nich velkou radost.

Nechce se mi ani uvěřit, že tatínek má zítra devadesát let. Jak ten čas letí. Sotva se malý narodil, nyní už studuje vysokou školu. Je na něj tak pyšný, vzdělání pro něj vždycky něco znamenalo. Ale zdravý selský rozum měl od pánaboha. Znal na všechno odpověď, s čímkoli dokázal pomoci, mohla jsem mu  cokoli říci, nikdy se nezlobil. Líbilo se mi, že stál pokaždé na mé straně, třebaže se mnou někdy nesouhlasil. Ale ten pocit bezpodmínečného přijetí je ta nejlaskavější náruč, co znám. Nejvíce miluji, že přesně tento přístup má jako děda k vnukovi. Povídají si celé hodiny a jenom září. Někdy si říkám, že bych takový vztah přála každému. Nedá se ničím nahradit. Nejvzácnější klenot, říkávala maminka. Vyznávali oba stejné hodnoty, snad i proto jejich vztah nikdy nezevšedněl. Z obyčejného dne vykouzlili krásu. 

Díky za vás oba, tati. 

Chystám se ti napsat poděkování a přání k jubileu. Nedokáži ti oplatit vše, co jsi pro nás udělal.

Ale jedno vím jistě. 

Já byla vždycky tvou nejmilejší princeznou a ty pro mne domov, bezpečné přístaviště.

PS: Inspirováno skutečným příběhem