O sluníčku, které hledalo mír

Milé sluníčko se celý den usmívalo. Na pole, lesy, na střechy domů, na stromy u cesty i lidi k tomu. 

Usmívalo se celý měsíc a nikde ani mráčku, ani větřík nezadul. A deště ne a ne se dovolat. Lidé začali mít strach. Pole vysychala, studny se přestaly zrcadlit, střechy domů se začaly odlupovat a stromy u cesty vrhaly stín, který neosvěžoval. Lidé byli unavení a vyprahlí. 

Sluníčko, co nám to děláš, nesviť tak silně, spálíš nás, ozvaly se květiny na louce. A jak to mám udělat? Pokrčilo rameny sluníčko a mrklo na jediný mráček na obloze. Smůla, z toho mraku pršet nebude. 

Studánka v lese počítala poslední kapky vody a vzdychala. Ach, co se mnou jen bude. 

Sluníčko malinko přivřelo oči, protože to bylo snad jediné, co v tu chvíli mohlo udělat. Mráčku, zavolej své kamarády, neotáčej se ke mně zády. 

To byl nápad! Najednou bylo nebe plné obláčků a ty si chvíli hrály s větrem, pak najednou ztěžkly a ......

Začalo pršet! 

Pole se začala zelenat, stromy a lidé radovat, vítr s mráčky povídat a hned bylo veseleji. 

Duha všechny objala a popřála dobrou noc. 

A tak se Sluníčko naučilo jednu důležitou lekci. Svítit neznamená druhé spálit, ale hřát a pohladit. 

Lehlo si pod peřinku a slastně usnulo...