Posvátná celistvost

V hloubce tvé bytosti, v temných hvozdech srdce, na dně svých lítostí, kde cítíš jen své ruce, umírá staré já. 

V propasti zůstává vše, co neslouží. 

Proč věčně šlapat do louží?

Úsměv je vykoupen tisíci slzami? 

Za vše se zaplatí, odplaví iluzi. 

V hloubce se potkáš se svými strachy, 

démony, závislostmi, životními krachy. 

Ne, nemají moc posledního slova.

Naopak. Jsou vším, co ti brání 

se znovu radovat.

Co kdybys je nechal prostě jít? 

Když to nedovolíš, nemohou ti ublížit.

 PS:

Člověk se stává celistvým až tehdy, když se naučí procházet přes most vedoucí od "moudrého k posvátnému".