Dívka a růže

V zahradě, kde vše už pomalu odkvétalo a příroda se chystala na odpočinek, rozkvetla na keři nádherná, bohatá růže. Až se srdce zastavilo, jakoby volala - Jsem jenom tvoje, vem si mne! 

Dívenka se nemohla vynadívat. Magicky ji přitahovala. Vykvetla pro radost, jakoby připomínala pomíjivost krásy života.

Miluji tě, zašeptala dívenka a hluboce vdechla její vůni. Smím tě utrhnout? To záleží na tobě. Buď pokvetu pro všechny kolem, nebo jen pro tebe. Co si vybereš? 

Miluji tě, chci být s tebou, zasnilo se děvčátko. A než se růže nadála, byla v jejím náručí. Pojď, vezmu tě domů. Růže si malinko vzdychla. Mohla jsem si pomyslet, že lidské chtění si vždycky vybere to bolestnější. Ale neříkala nic, jen malá slza jakoby skanula z voňavého květu. 

A víš co? Já tě nedám do vody, ponesu tě na srdci! 

Au, skoro vykřikla růže. Divoké růže milují svobodu.

Dívenka si přiložila květ k hrudi a slastně usnula. 

Ráno se růže tvářila smutně. 

Jak to, že už tolik nevoníš, zlobila se dívenka. 

Voním, jen, když jsem živá, povzdychla si růže. 

A každým dnem usychala víc a víc. 

Kde je tvá barva, tvá dokonalost? 

A růže neřekla už nic...