Kde jsou ty časy?

Naše rodina bydlela v domku po babičce. Ještě před tím jsme se však tísnili, jako housata, v malém bytě. Stejně na něj nejraději vzpomínám...

Jedna větší místnost opticky rozdělená na dětský kout s postýlkami a jídelnu s kuchyní, za stěnou z kytek vévodila nenápadná kuchyňka linka. Vše tak krásně ladilo dohromady a my jsme to měli doma moc rádi. 

Vzpomínám si, jak táta vždycky přijel pozdě domů, něco šustilo ve spíži a pak zavonělo uzeným. Já a bratr jsme dělali, jako že spíme. Přitom jsme na sebe kolikrát mrkli a spiklenecky se usmáli. Jakmile se za tátou zavřely dveře, utíkali jsme na průzkum do spíže i my.

Páni, co jsme toho objevili! Táta přivezl sýr přímo od kamaráda ze Slovenska, taky ty kulaté veliké rohlíky. Na tyčce visely domácí klobásy z divočáka, táta pracoval u lesů. Jó, to byly časy! Častokrát jsme mívali  také pstruhy z bystřiny, i tam měl táta své přátele.

Na oplátku jim vyráběl domácí králičí šunku a tlačenku i tu jeho výtečnou játrovou paštiku. Jé, tati, my se s tebou měli! 

Taky jsme si hráli na doktory a učitele, oznámkovali jsme plyšáky. Ani ostatní hračky nepřišly zkrátka. Zaúkolovali jsme je všechny...

Narozeniny, vánoce i všední dny, odehrávaly se u jednoho stolu. Rodina byla ještě pohromadě. Poté, co jsme se přestěhovali do většího, už jsme pomalu opouštěli hnízdo. 

My s radostí, rodičům to bylo nejvíc líto. Stejně jsme se v tom velkém domě najednou nějak poztráceli. Každý šel do svého pokoje a už jsme nebyli jeden druhému tak blízko. 

Někdy se očekávání, po kterých léta tolik toužíme, ani nemusí naplnit. Tak moc vzpomínám na doby, kdy mne táta v náručí nesl do postýlky a já dělal, že jsem usnul u večerníčku. Chtěl jsem, aby mne objal a já si ho alespoň chvíli večer ještě užil. 

Kde jsou ty časy?