Jak jsem zalévala kytky sousedům

Jé, to už je dávno. Sousedka mne pověřila úkolem. Zalej mi prosím kytky, jedu na čtrnáct dní na dovolenou do Chorvatska! 

Ještě mi stačila dát klíče od bytu a nic moc nevysvětlovala. "Jo a pokyny máš na lístku na ledničce!" 

"Jasně, žádný problém, zasmála jsem se a zmizela za dveřmi."

Domácího mazlíčka nemají, tak snad ty rybičky pohlídám...

Za pár dní jsem vykoukla na průzkum. 

Některé kytky byly hodně vysoko a byly přerostlé, nezvládly moc vody. To já však netušila. Voda se z vrchu řinula dolů a už to začalo. 

Utíkala jsem do koupelny, hledat nějaký hadřík. V zápalu boje jsem strhla zašupovací dveře! Visely tak na půl žerdi a já si řekla: "To nic, to se pak spraví, hlavně utřít tu spoušť!" 

Když byly kytky zality, trochu jsem si oddechla a šla spravovat dveře. 

Rybičky! Já na ně úplně zapomněla. Ještě plavaly. Tak, kdepak máme to krmení? Á, tady! Jé, nějak se to sype... Kouknu jedním okem na pokyn na ledničce - Rybičkám to v krabičce - jenom trochu! Pozdě. No, tak snad se nepřejedí.

Odcházím s malými výčitkami, že příště to bude už v klidu.

Za pár dní v rychlosti zaliji, rybičky krmím už pomalu a pak...

Průvan zabouchne dveře. Samozřejmě klíče jsou z druhé strany! 

Ve čtvrtém patře, jak jinak. Za chvíli soused ze třetího patra rozbíjel šikovně balkónové dveře, jak už to měl párkrát nacvičené. 

Ne, to ještě nebylo všechno. 

Vzápětí se můj pomocník opřel o rozbité sklo a začal krvácet. 

To mi ještě scházelo. Hledám obvazy a do toho telefon z Chorvatska:

"Snad neruším. Chci se jen pro klid duše zeptat, je všechno v pořádku?"