Pilotem na zkoušku

Už mám dlouho takový sen. Soused podnikatel na svém pozemku často rozvíří vzduch svým vrtulníkem. A mne to fascinuje, přitahuje. Najednou se odlepí od země a je pryč. Nad problémy všedního dne, nad naší maličkostí, nad obyčejným životem. Konvencemi, starostmi, obavami.  Určitě prožívá vytržení z reality, nirvánu.

Tak jsem za ním dnes šla. Ať mne sveze, ať mne také jednou pozvedne, nad úroveň šedi života obyčejných smrtelníků. Ať mne vezme do oblak za mými sny a tužbami, tajnými prosbami.

Jenže – ouha. Začal počítat a řeknu vám, rázem bylo po romantické představě mezi mraky.  

Přiznám se, že jsem se toho trochu obávala. Že situace nebude taková, jako ji vidím já. Že majitel vrtulníku s ním bude mít starosti a už si zapomene užít let.

Prý jezdí většinou pracovně.

Něco vám prozradím. On se mne tak trochu bál. Mého nadšení a úsměvu. Myslel, že chci letadlo řídit sama.

Nakonec jsem odešla. Vždyť nemusím letět teď hned. Stačí, když se ve svých každodenních myšlenkách dokáži odlepit od země a poletím.

Za obzor svých starých negativních vzorců. Přeletím všechny pochybnosti a nenechám se zastavit. Budu neochvějně stát za svým rozhodnutím, dokázat nemožné. Už kvůli sobě, vášnivému odhodlání, ve svém  životě znovu uspět.

Jednou skutečně poletím. Budu se dívat na všechno z ohromné výšky a nadhledu. Pocítím tu nádhernou pospolitost všech lidí na zemi a touhu vzlétnout.

A pak se zase vrátit na zem. Pokorně, k našim starostem a životu, který nám byl dán jako dar. Abychom se odvážili žít to každodenní, někdy nezáživné a obyčejné.

To naplnění všedního dne, které voní lidstvím, dobrem a touhou. Pomoci jeden druhému, společenstvím. 

Myslím, že můžeme všichni skutečně vzlétnout. Vždyť stačí jen chtít, být tu jeden pro druhého.