Návrat domů

S notnou dávkou sentimentu jsem si prohlížela starší fotografie dvojčátek – synovců. Byly vážně takhle maličcí? Dneska už mají občanku a málem bych je nepoznala. Život tak rychle utíká, až člověka zamrazí. Jak je to možné?

Děti urazí takový kus cesty, musí se naučit tolik nových věcí. Když je tak člověk pozoruje, jsou jako poupátka, která jednoho dne rozkvetou do nebývalé krásy.

A co my dospělí?

Dokážeme se také s radostí učit nové, růst a kvést?

Děti rozkvétají. Mládí je už prostě takové. Samo od sebe. Září.

To my už pro sebe musíme něco udělat.

Nebát se kalendáře, zářit zevnitř. Rozkvést znovuzrozením. Vnitřním probuzením. Prožitkem. Hlubokým soucítěním.

Dnes už máme jiné hodnoty a jsme za ně vděční. Nepřicházejí totiž samy, nýbrž jako dar. Proměnou na cestě, láskou k sobě samým.

Konfrontací s našimi démony, které už dokážeme ovládnout. Bezpodmínečným přijetím. Se vším všudy. Už se nebojíme.

Zažíváme osvobozující pocit, že máme možnost volby.

Najednou nádech nebolí. Je po boji.

Ego dává prostor lásce, svěřuje svůj život do jejích rukou a umírá.

Konečně začínáme žít.

S lehkostí, bez obav a beze strachu. 

S novým pocitem jistoty a bezpečí.