Zítřek nám nikdo neslíbil

Máme pocit, že budeme žít věčně. Když je nám třicet, tak to tak vypadá. Dokonalá postava, tvář bez vrásek, vlasy do půl pasu, bezva kariéra, hodně úsměvů a kamarádů. Svět je náš.

A roky utíkají, všechno minulé se zdá jako sen, jako by to ani nebylo. Pokud se člověk rozvede, přestěhuje, ztratí v momentě úplně všechno. I vzpomínky časem vyblednou.

Může přijít nemoc, se kterou vůbec nepočítal, když si žil celkem poklidným životem, bez dobrodružství, ale v jistotě.

Všichni hledáme bezpečí, ale takový ten klid, kdy se nudíme ve stereotypu, to není pro každého. Člověk roste novými zkušenostmi a podněty, potřebuje hodně energie na rozhýbání nových věcí, trpělivosti a trochu toho štěstí.

Žádné velké totiž neexistuje. Všechno časem omrzí,  čím exkluzivnější věc, tím rychleji se někdy okouká. 

Malá věc s láskou podaná, to je někdy víc, než dům na samotě u lesa bez prima sousedů.

Aby člověk takové našel, nemůže být škarohlíd. Usměvavé ráno je to nejlepší probuzení.

Lépe se stává, lépe se žije a těší se na každý nový den. Jsou lidé, kteří nám dokáží den zpříjemnit, rozsvítit, dát naději, i když my ji zrovna nevidíme.

Deprese přichází, když se životu, ani sobě nelíbíme. 

Když se člověk zamyslí, co je vlastně podstatné a důležité, může změnit pohled na sebe i na svět.

Změnit myšlení, třebaže to bolí a uvidět mnohem větší prostor příležitostí k růstu a lepšímu životu.

Začít si hrát se všemi možnostmi, najít si nové hřiště a veselejší spoluhráče.

Žít tak, aby nás to bavilo!

TEĎ.

Kdo může vědět, kolik darů, v podobě našich dnů, má život ještě v rukávu?