Náruč vzpomínek

V zajetí minulosti je všechno vážně k zlosti.  Vzpomínky v zlaté kleci, soudit tě chtěji přeci. Není tu místo pro tebe, zakletá ve snu, co nehřeje. Uniká ti realita, ta, co pravou radost skýtá. Jsi láska, jsi život i pro sebe! 

Chceš aby zahřály tě, dopisy, které psal. Byla to vůbec láska, nebo jen její klam?

Miloval tvoje tělo a duši nevnímal? Kam ztratilo se kouzlo, když každý zůstal sám? 

Proč po každém setkání zůstaly jen slzy, tohle vážně ještě teď, po létech tě mrzí? 

Štěstí přece nepláče, to užívá si letu, chce být lepší, než-li je.  Chce být přece k světu!

Láska, ta tě nesoudí, nezavání trestem.

Nebylo to všechno snad tvým životním testem? 

Aby člověk miloval, odvahy je třeba, láska není jenom let, polibek od Anděla.

Žádá sílu jedince, pak silný bude pár.

Tvůj pocit, co se láskou zdál, jen ze snů žil.

 Proto se cítil sám.

PS. V každém životě člověka nastane den, kdy si uvědomí svou závislost na druhých. A že pod každým pocitem, bývá ještě mnohem hlubší pocit, který si nepřiznal.

Jak moc miloval sám sebe, proč se skutečně cítil tak opuštěně....

Druhému nelze vyčítat, i on byl opuštěný a měl strach. 

Druhý tu jenom proto byl, aby nám vnitřní opuštěnost zrcadlil...

Jen svojí láskou vyléčit se můžeš. Vše pomíjí a nikdo ti není nic dlužen.

Vždyť každý strůjcem svého štěstí. Vidíš ho? Čeká na rozcestí...

Bude tu vždycky, když budeš chtít. Jen Ty můžeš svůj život rozsvítit!