Nes hrdě své slzy

Někdy se s námi život moc nemazlí. I když bychom chtěli, i když bychom si to přáli. Někdy bolí ztráty, někdy i dary...

Když vám život vezmě něco, co vás těšilo, je to možná proto, že z dlouhodobé perspektivy by tomu tak nebylo. 

Život tak nějak záhadně ví víc, než my. A my pokorně musíme uznat, že má zřejmě pravdu. 

Nevyplakané slzy jsou jako jed. Jednoho dne musejí ven. 

Je možné, že v nás zůstalo ještě tolik bolesti? 

Vždyť stále čteme knihy o štěstí!

Nenaplněné lásky, sny, životy. 

Budeme stát celý život za ploty?

Nedotkneme se vlastní podstaty? 

Ne, když půjdeme tam, kde to hřeje. 

Kde nás vítá úsměv a není dne bez naděje. 

Kde slzy jen otvírají vstupní bránu. 

Tam, kde jsme vždycky ve všem v právu. 

Tam, kde jsme  bezpodmínečně přijati a vítaní.

Tam, kde jsme se vším, konečně smíření.

Tam, kde to voní naplněním.

Laskavým slovem, pohlazením.