O víle Evelínce

Než se víla narodila, byla všude rosa. Mámu zastudilo, jak chodí všude bosa. Něžný hlas jí pošeptal, že přijde malá víla. A tak v rose slzavé, šťastná, porodila. 

Květinky, jako sudičky, stály u kolébky.

Předvídaly osud snů, jako vstup do pohádky.

Najednou jedna pohlédla, někam do neznáma.

A trochu se zalekla. Co viděla ta dáma?

Nahlas to říci nechtěla, prý osud nejlíp koná. 

A nechala si tajemství, co věděla jen ona. 

Další dívka, sudička, byla roztomilá. 

Líčka jako jablíčka, prý osud dá, co rozdáš.  

Prý ať se vůbec nebojí, když poslechne své srdce

a druhým když se otevře a nabídne své ruce.

Když dokáže pohladit a říkat hezké věci, 

tak osud odnese to zlé a usměje se, přeci. 

A tak se víla nebála a byla usměvavá.

V životě se nedala na žádný lep zlákat. 

Zlý osud neměl šanci, tak víle ublížit. 

Jak byla vážně milá, uměla šťastně žít.

Až jednou, takhle zvečera. Na dveře někdo ťuká.

Vílo, lásko, pojď ke mně, jsem tvoje pravá ruka. 

A víla dveře otevře, však nikoho tam není. 

A srdce náhle sevřelo ve tmě divné chvění. 

Podivný mráz šel do dveří a průvan stiskl kliku.

Nikdo té víle nevěřil, že cítila svou vinu. 

Někdy si ještě vzpomene, na průvan, který chladil. 

Však osud, který patří jí, ji touží jenom hladit. 

Tu vílu, jako z pohádky, má v sobě každá žena.

Jen na ní je, zda dovolí, být někdy ponížena.

Tu vílu, jako z dětských snů, máš v sobě, zralá ženo. 

A nikdy více nedovol, ať je ti ublíženo. 

PS:

Tento blog věnuji jedné ženě.    

Možná jej právě čte...