Pocta Leonardu Cohenovi

Když zemře básník, tak ve větvích se listy steskem zachvějí. Zapalme svíci, co bude vonět nadějí. Za jeho sny, slzy, vzestupy i pády, za jeho hlas jak horské vodopády.

Za jeho talent, touhu žít a bojovat.

Stát rovně, jak jen on dokázal stát.

Za jeho pokoru a vášeň, kterou dával.

Za opravdovou sílu citu, kterou sám se stával.

Za hloubku duše, s kterou splýval. 

Za pevnost, kterou on tak býval.

Skláním se za dotek něhy.

A není to dnes naposledy.