Stěhování

Klára se rozhodla, že začne balit dřív, než si najde byt. Bude mít vše připravené. Jenže sotva se dotkla prvních věcí, pocítila velkou lítost. Najednou nemohla dál.  

Nemohla se pohnout. Neviditelná síla ji zasáhla víc, než jí bylo milé.

Tohle fakt nemá ráda. Ty chvíle, kdy víš, že musíš jít. Kdy chceš, ale nitro se ještě brání změně.

Měla chuť se všeho zbavit a vykročit jen s jedním zavazadlem.

 Jenže, znáte to. Ta nostalgie věcí, ke kterým máme vztah.

Objevujeme dávno ztracené poklady. Nečtené knihy, dopisy, na které jsme se kdysi báli odpovědět.

Fotky, kdy nám bylo fajn, kdy jsme byli mladí a usměvaví. Pořád máme ten úsměv, jen to mládí nějak vybledlo.

To je škoda, říkáte si a chcete se vrátit v čase.

Toužíte se zase dotýkat hvězd a snít o princi z pohádky.

Toužíte se poprvé zamilovat a doufat, že navždycky.

Toužíte se zabydlet v prvním bytě a zůstat v něm i se svým věkem.

Dnes však už je člověk trochu rozumnější a taky ví, co s ním stěhování udělalo tenkrát. Jak moc bolelo všeho nechat a jít. Vzít si jen knihy ( a že jich bylo) a poznámky ze života.

Dnes už zestárly i ty. Těžko se s tím smiřujeme, ale je to tak.

Každý to říká a možná to někomu ani nevadí. Žije přítomností a už se neohlíží zpět.

Chápu to, protože pohled zpět zabolí.

Ten pocit, že nevrátíte vůbec nic.

Ani to rošťácké mládí, ani ty naivní představy.

Život nás opět staví před další zkoušku.

Zvládneme to, vždyť už jsme dospělí…