Pokaždé žasneš, kolik zbytečných věcí člověk dokáže vlastnit. Každé období má ty svoje a do dalšího života se většinou ty staré moc nehodí.
Někdy starosti přerostou přes hlavu, až máš chuť si postavit stan u rybníka a zapomenout na všechno. Asi bys s ním dlouho nevystačil. Tak se zase honem dáš do pořádku a pokračuješ ve změnách...
Možná sis to ani nemyslel, ale navštíví tě pan Smutek. Položí ti ruku na rameno a bude se chtít rozloučit. Pocítíš lítost nad léty, které se už nikdy nevrátí a uvědomíš si, že jsi tu býval šťastný. Pokud ne, bude se ti loučit veseleji, ale slzy přijdou i tak.
Kdo má rád loučení?
Všechna kouzelná rána, všechny krásné večery jsou rázem pryč. Jen vzpomínky bubnují na okno života jako déšť. Ťuk, ťuk, ťuk. Vstávej, už je čas jít...
A člověku se svým způsobem ani nechce, nejraději by zůstal kde je, kde všechno tak důvěrně známé měl rád.
A třebaže žil sám, domov byl jeho kamarád.
Ten nádherný vzduch, ta voňavá rána. Ten krásný výhled z okna, v sousedství korun stromů. Ten noční dotek hvězd. Romantika snílků se nezapře. Sníš dál.
Sen, který nezevšední. Láska k bytí, co neodezní. Vůně dálek, které nás ještě čekají.
Sen o netušené budoucnosti, která je nyní před námi.