Milá Leničko

Motýlí keře vyrostly skoro až do nebe. Zahrádka je kouzelná, po dešti krásně voní a když se podívám ráno z okna, vždycky mne pohladí. Keře růží jsou jako z pohádky, maliny dozrávají a divizna právě rozkvétá...

Vzadu na borovičku jsem pověsila motýla, který vlaje ve větru, zvoní a večer překrásně svítí.

Po cestičce z každé strany jsem dala měsíc s hvězdami a slunce, také v noci tajemně osvětlují a hlídají. 

Je to taková mystická zahrádka, pravila kamarádka.

Do zahrádky také přišla nějaká babička a řekla mi, že mám japonskou zahradu. Víš, ani mne to nenapadlo. Spoustu kamínků,různé druhy mozaikové dlažby všelijakých tvarů a barev. To jsem si jen tak pohrála se zbytky rozbité dlažby a vznikl z toho zajímavý obraz, nic promyšleného, jen jsem dávala střípek ke střípku a bylo. Zapomněla jsem na celý svět. 

Mám tu i malinké jezírko s leknínem. Líbilo by se ti. Pijí z něho včeličky a vosy. Dnes tu létaly motýlci, myslela jsem na tebe. Byla to nádherná podívaná. Je tu také spoustu čmeláčků a skáče tu spoustu malých ptáčků. Chci tím říci, že na zahrádce nejsem nikdy sama.

Málem jsem zapomněla, včera tu proběhla ještěrka. 

Když fouká větřík, točí se tu větrníky, jeden jako slunečnice a druhý jako včelka. Dělám si legraci, to aby  tu byl alespoň nějaký pohyb...

Ty jsi vždycky říkala, že k zahradničení nemám vztah, ale to bys koukala, jak jsem si ho dokázala získat!

Už jsme se zahrádkou tak nějak v symbióze, cítím, co potřebuje. 

Naučila mne tolik o životě! Mění se před očima, vidíš, jak všechno roste, kvete, prožíváš každý kvíteček, každý plod. Staráš se a ona ti to vrací. Dává mnohonásobně víc, než ty jí. Dáváme si lásku navzájem.  Jsem na čerstvém vzduchu a nic mi nechybí. 

Mám tu takovou bustu se zapletenými vlasy, sošku. Je to dívka se zavřenýma očima a je překrásná. Jsi to jako ty, abys tu byla se mnou. Vím, jak moc jsi měla svou zahrádku ráda. 

Chtěla jsem ti jen říct, že pokračujeme. Pokračujeme ve tvých šlépějích a kouzlíme, jak se dá.

Pevně věřím, že se na nás z obláčku díváš...