Zmizel jako dým

Kdo? Můj poslední vztah. A najednou není co říct. Co dodat. Ani ta pusa na rozloučenou nepadla. Nebylo to jako v romantickém filmu. I když jsem si to tak přál, nebo možná spíš ona. Dáma, která odešla.

Nyní mám čas na rozmyšlenou. Co dělám špatně ve vztazích, proč si přitahuji podobné ženy. Podobné situace. Podoba, postava, povaha. Ano, něco na tom skutečně bude. Přitahuji si přesně ten typ, který mne nakonec zraní tak, jako nikdo. 

A víte, co je nejsmutnější? Že se loučí dva cizinci. Máte pocit, že jste si všechno jenom vysnili, že jste nežili skutečný příběh. Že jste byli zamilováni do obrazu, který byl jen váš. Musíte si přiznat, čekali jste víc. Ale ani vy jste z toho nevyšli nějak moc dobře, ne jako milovaní, ale pro příště, poučení.

Vrátím se ještě na začátek. Měl jsem pocit, že ji miluji od první chvíle. Já vím, to je fascinace, touha, ne láska. Ale stejně. Bylo to prudké. Vzplanul jsem jako dlouho ne, už jsem myslel, že to nikdy nazažiji, v mém věku. Rozum? Odešel a já se vznášel na obláčku. Nebylo nic, co bych pro svou novou lásku neudělal, myslel jsem jen na ni. 

Nedala mi spát, koukal jsem do noci na hodiny a nemohl ji dostat z hlavy. Tohle období už mám za sebou, říkám si, máš alespoň klid. Ale stejně se mi holka, dostala pod kůži. Jen tak rychle ji asi nevymažu, nebo kdo ví? Jak dokáži rychle od-pustit? Rozloučit se? 

Prožili jsme spolu krásné chvíle, možná proto se těžko loučím. Ale to ostatní, bylo dost těžké, vyčerpávající. Cítíl jsem obrovskou tíhu, už jsem nedokázal jít dál. 

Rozchod jsem čekal a vlastně uvítal. Bylo to něco jako vysvobození. Děláte věci, které vás svazují, děláte věci, které vlastně dělat nechcete, jakoby jste otročili neviditelnému spojení, bez možnosti vůle. 

Ano, přiznám se, byla slabá. Touha po rozkoši byla silnější. Ta energie, která vás vynesla do nejvyšších sfér, ta samá pak strhla do neuvěřitelné prázdnoty. Až mne to vyděsilo. 

Kde to všechno je? Byla to jen chemie? Neodolatelná vůně? Sám nevím, nechal jsem se strhnout lavinou pocitů, vášnivou extází romantického citu. 

Pod lavinou je najednou smutné prázdno.

A tak tu sedím a píši tenhle blog. Musím o tom napsat. Musím to ze sebe nějak dostat. Nebo to všechno vyběhám v lese? 

A až budu tělesně i emočně vyčerpaný, budu opravdu v klidu? 

Dokáži se na onen vztah neopětované lásky podívat  i s pokorou, poděkováním a respektem? Rozpoznat dar, co mi přišel do života? Co mi přišla tato žena říct? Co mne přišla naučit? 

Přiznám se, že to ještě bolí. Že jsem i chvílemi naštvaný. Na sebe. Na ni. Možná, na život, který mi utíká mezi prsty. 

Pak mne ale najednou mezi paprsky slunce osvítí nějaká myšlenka, že vše se děje pro mé dobro a v mém srdci je mír.

Jako bych najednou pochopil, jakobych najednou stál před novým začátkem.

Jaký tentokrát bude?