Půlnoční překvapení

Podělím se s vámi o jeden milý a nečekaný příběh. Začalo to na zastávce autobusu.   Zjistila jsem , že už nejede žádný spoj domů. Mám si zavolat taxi? 

Jelo ještě pár posledních autobusů směrem k nám, ale jen pár vesniček. Dojdu to pěšky? Blížila se půlnoc. Budu se bát? 

V autobuse jsem se dala do řeči s jednou paní. Najednou jsem zjistila, že bydlela 40 let  ve vedlejším vchodě, jako já. Něco nás spojovalo. Nejdřív mi poradila známého taxikáře, ale pak se rozhodla. Víte co, já si vezmu klíče od auta a zavezu vás...

Mám chuť udělat dobrý skutek.

A tak jsem vystoupila tam, kde to ani neznám, žena prý normálně autobusem nejezdí. Jen dnes.

To je osud. Měla jste mne potkat. 

Tak hurá, řekla jsem si. Mám štěstí. 

Šla jsem zrovna z jednoho krásného setkání mladých umělců a nechala čas plynout... Vůbec se mi nechtělo zpět. 

Krásné prostředí, kreativní lidé, příjemné rozhovory...

Proč spěchat? Že už mi nic nepojede, mne ani nenapadlo. 

( Aha, jsou přece prázdniny.) 

A než jsem se nadála, seděla jsem ve voňavém autě a paní se rozpovídala. Zjistily jsme, že máme mnohé společné. 

Až nás zamrazilo. Podobné životní situace. Hodně podobné zájmy. Hned jsme si měly co říct. 

Ráda si povídám s cizími lidmi. Jsou tak nějak víc otevření, bezprostřední. Nemají pocit ohrožení. Možná si řeknou, už se neuvidíme, tak co. 

Na nic si nehrají...

Rozhovor se protáhl přes půlnoc. 

Dozvěděla jsem se tolik věcí. 

Že léta dělala pošťačku a najednou z legrace sedla na ukázkovém dni do autobusu a už si ji tam nechali. 

Že je tu jediná žena, která jezdí linku. Že je teď po létech konečně svobodná a nezávislá. A práce ji moc baví. 

Asi by se nehodilo vypsat tu všechno, o čem jsme si povídaly, stejně to bylo důležité právě tento večer pro nás dvě. 

Jen vám povím, že se moje srdce opravdu usmálo.

Že jsou tu ještě lidé, kteří chtějí pomoci.

Že jim nejsou lhostejní lidé, které vůbec neznají. 

Že vás život, nikdy nenechá na holičkách, když ani vy nejste k životu lhostejní.