Psíma očima

Možná se vám to nebude líbit, třeba jste na to už zapomněli, ale já prostě nevím, co je čas. Vůbec netuším, proč se dvounozí tvorové vlastně tak moc za něčím ženou. Jak bych mohl? Copak nosím hodinky?

 Pravda je, že lidé dneska už také nosí nějaký ten čas náhubky a nekoušou. Nebo se mi to jenom zdá?

Žiji přítomností a pokud mi nikdo neubližuje, mám co jíst a kde spát, dokážu být šťastný za všech okolností. Nevěříte? 

Mám nápad. Co kdybychom si v jednom, docela obyčejném dni, vyměnili role? Prožít den toho druhého v jeho botách. Uvidíme, jak takový experiment dopadne. Jdeme na to? Mám ještě lepší vizi. Jednou budu řídit tramvaj za tátu, podruhé prodávat kytky, jak to dělá máma a nakonec za malého Káju půjdu do školy.  A večer si pak u večeře o tom můžeme všichni popovídat. Jupííí!

Tak zítra. 

Ó jé, už to začíná. Jaké si mám vzít boty? Jen dva páry? Tašku ponesu asi v zubech. Jsem zvědavý, jak nastartuji auto. A jestli mne nezastaví silniční kontrola. Už to vidím. Pane řidiči. Haf, Haf. Co jste říkal?  Tady někde štěká pes. (Ani mne nepoznali, dobře jsem si nasadil tu čepici). Haf, Haf. Prosím vás jeďte, na tyhle psí fóry my nemáme čas!

Pak si dojedu na depo a připravím tramvaj. Páni, tak vysoko schody? To zvládnu. Kde mám ty brýle? Znám cestu? To není problém, vždyť jsou tu koleje, vlastně se nic tak moc neděje. 

To musím pořád otevírat ty dveře? Je tu pěkný průvan. Ach jo, ty lidi! Tlačí se, nemají roušky, no já na ně štěkat nebudu. Karty nefungují, mám já tohle zapotřebí? Haf, haf. 

Už teď bych byl nejraději v boudě a v klidu. Něco na zub, by se tam asi taky našlo. Vždyť já si úplně zapomněl nachystat svačinu.  A taky v tramvaji nejsou patníky, kdo to má vydržet? 

Jak jen to náš tatínek dělá? Nikdy mne nenapadlo, že je život tramvajáka tak těžký. Uf. Střídání směn. Konečně depo! Jedeme domů. Je zvláštní, že mi nikdo ani moc pozornosti nevěnoval a nějak si ani nevšiml, že mi ta uniforma moc nesedí. Jsem rád, že to mám pro dnešek za sebou. 

Už když jsem vstupoval do vrátek, bylo mi líto táty, který byl celý den uvázaný u boudy. No, jak se chová ke mně, tak já k němu. V misce toho už moc nebylo a jazyk na vestě jsme měli oba dva úplně stejně. 

Tak vážení a zítra jdeme prodávat kytky. Kdo se už nemůže dočkat? 

Auto si tentokrát brát nebudu, pojedu autobusem. Pan řidič stejně po ránu ještě spí, tak si ani nevšimne, že něco není tak úplně v pořádku. 

V obchodě budu dřív, ať si mohu kytičky pěkně připravit. Náhodou, já to s kytkami umím! Už jednou jsem to předvedl. Celý den jsem na hřbitově nosil kytky. Pomáhal jsem hrobníkovi uklízet po dušičkách.

Dostal jsem pak pěkně velkou kostičku a ne tak ledajakou. I rodina chtěla ochutnat, ale  nakonec mi ji nechali, prý si to zasloužím. 

Těším se, kdo přijde všechno nakupovat. Bude brzy Valentýn, asi bude pěkný frmol.  

Haf. Haf.

Zaspal jsem. Jdu pozdě. S tím jsem nepočítal. No, co. Jedu tedy znovu autem. Kontrola už mne nezastavuje. V obchodě vše probíhá podle plánu a nikdo můj image naštěstí neřeší. Prodávat kytky umí každý. Au, trny. Na růžích tu není úplně ustláno. To mne překvapilo. Už mám tlapky pěkně popíchané a zničené. Myslel jsem si, že to bude větší psina. Sláva, jdeme domů. 

Už když jsem přicházel, z dálky slyším, že někdo kňučí v boudě. Máma? To s ní nikdo nešel na procházku? Nikdo nevyměnil misku s vodou? Tak to jsem tedy nečekal.

U večeře bylo divné ticho, nikdo toho moc nenamluvil. Tak snad zítra ve škole, bude větší legrace! 

To se budou spolužáci divit, kdo sedí v lavici. Vím to přesně, druhá řada u okna, už jsem tam jednou byl. Znám i paní učitelku, ta se mi moc líbí. Jen aby mi nedala poznámku, nebo nedej bože poslala domů. 

Budu hodný a nebudu moc štěkat, vezmu si roušku ještě na náhubek. Aby neřekli, že? To bude nejlepší, přece vím, co se sluší a patří. 

Ve škole byl velký křik. Málem mi zalehly uši. Docela jsem se bál. Děti mne tahaly za ocas a to se mi vůbec nelíbilo. Taky mi chtěly pořád uvazovat na krk mašli, hlavně Zuzanka, ta se na mne úplně pověsila. Že prý chce sedět jenom se mnou a nejraději, kdybych tu zůstal celý školní rok, to by bylo prima. Paní učitelka mne pořád chtěla zkoušet a děti zrovna braly novou rasu psů. To bych měl přece znát. Jenže, ty japonské, ty jsem ještě neviděl. 

Docela rád jsem se vrátil do své milované boudičky. Kája zrovna vylizoval nějaké zbytky a moc se mu to nelíbilo. Nevím, proč si nedal něco lepšího. Vždyť jsem mu tam včera přidal šunku, to ji nenašel? Asi ne. Měl nějaký posmutnělý výraz a tentokrát vůbec nevtipkoval. Vypadalo to, že se nakonec bude do školy těšit. Právě toho jsem chtěl docílit! 

U večeře byla už větší legrace, všichni se usmívali, zase půjdou pěkně na svá místa. Nakonec zjistili, že je to tak nejlepší. Já jsem šel brzy spát. Nějak mne ty moje skvělé nápady unavily a myslím, že jsem nebyl sám.

Příště až mne zase něco napadne, budu jasněji přemýšlet. Ale víte co, vůbec to nebylo marné. Jak se říká, dokud se neprojdeš v botách toho druhého, nemůžeš soudit. Myslím si to také. Tak dobrou noc.

Haf. Haf.