Evi, moc tě zdravím.

Bohunko. Děkuji.

Přesně jste popsala pocity...Stěhovali jsme se v létě, jeden by nevěřil, co všechno se vešlo do obyčejného panelákového bytu. A to citové pouto, opravdu jsem si v poslední chvíli říkala " nejde to ještě zvrátit? ještě to změníme... zůstaneme tady... " pak jsme do domu ještě dva měsíce chodili pro poštu do schránky.. Vždycky jsem měla chuť se rozběhnout nahoru, otevřít ty známé dveře bytu v prvním patře, za nimiž byla ta hranice - domov .. Ale už jsem neměla klíče.

pokud půjdu pro poštu, dopadne to stejně, je to stále ještě "doma"...

No jo, já jsem si celý život budoval fantastický vzdušný zámek v hlavě , pak jsem k němu našel klíč a dnes ho mám rád a neopustil bych ho ani kdyby z něj zbyly jen ruiny...

To je krásná myšlenka!