Nedávno jsem slyšel příběh o dívce, citlivé, chytré, se srdcem na dlani. Vyrůstala v nepodnětném prostředí, manipulativní a nepříliš citlivá, nešťastná matka. Dívka trpěla a záhy utekla do nešťastného manželství. Postupně ztrácela síly. Matce nakonec po rozvodu plně podlehla. Byla osamělá a stále slabší. Matka byla ve skutečnosti také slabá, ale neměla v srdci dívčinu dobrotu. A tak zlo začalo vítězit. Matka promítala své běsy do dívčina života a ta je v oslabení přijímala, pořád slábla. Její úžasné srdce chřadlo, až bylo zcela bez vůle. Matka nebyla schopna mít vztah a přenesla to na svou dceru. Konec ať si každý domyslí sám. Trochu klasický příběh, že? Přeji každému, ať dokáže překonat sám sebe.

A to dívka dostala v určitém období maximální pomoc. Nakonec ze strachu z těch běsů nebyla schopna od té bezpodmínečné pomoci přijmout ani zprávu.

Ačkoli po nositeli oné pomoci toužila a litovala jeho nepřítomnosti, stále podléhala své matce.

A používala všechny běsy, aby vše omluvila.

Kdyby dokázala přijmout onu pomoc, možná by byla šťastná.

Ta dívenka si musí uvědomit, že má sama sebe. A nebát se uvěřit ve své štěstí...

Nemá sama sebe, má jí matka a běsy, kterým uvěřila manipulací a vydíráním. A také nezkušeností, opět způsobenou matkou.

A ve své štěstí bude jen pasivně věřit někde v koutku, protože nemá vůli.

Protože nepochopila, že to štěstí přišlo s tou bezpodminečnou pomocí. Láska někdy moc bolí.

Já věřím, že všechno, co se děje. Dobře se děje. Až časem pochopíme, proč...